O knize

Psaní a vytváření příběhu s mnoha ingrediencemi je velmi složité. Zvláště, když máte popsat dění od 16.století do dneška. Jak na to? Jakou dobu upřednostnit? Jak vyprávět příběh? Jaký žánr zvolit? Jak napsat knihu, která má být pro všechny – malé i velké? Holky i kluky? Čechy i Němce? Romantiky i realisty? Jak zakomponovat do děje základní atributy Krušných hor? Mlhy, vítr, hornické památky? Jak představit známe osobnosti a události z Krušných hor? Jak to všechno spojit dohromady aby se to nerozpadlo? Tak právě toto jsem řešil dlouhých pět let...

Takové psaní je velice osobní, člověk se stydí, není si jistý, pochybuje, rozčiluje ho kritika, nevěří pochvalám. Autor přibere strašných kilogramů, nemá se rád, otravuje okolí, a hlavně své nejbližší. Naštve spoustu známých, se kterými příběh promýšlí, kolegů, kteří se snaží být upřímní a nestranní, a právě proto kritičtí.

Hledání Marcebily trvalo velice dlouho a vznik knihy byl nejsložitějším tvůrčím úkolem, co jsem kdy dělal. Příběh začal vznikat od roku 2012, kdy Destinační agentura Krušné hory v Ústeckém kraji vyhlásila soutěž o to, kdo nebo co, má být symbolem Krušnohoří. Tuto soutěž vyhrála Marcebila. Přesvědčivě. Od té doby jsem nemohl Marcebilu pustit z hlavy. Stále jsem přemýšlel, jak ji co nejlépe představit lidem, jak zrekonstruovat, resp. vytvořit, její příběh. Naskytla se totiž jedinečná příležitost, takřka neznámou postavu naplnit životním příběhem, který má zarezonovat celým regionem. Velký úkol…. Od začátku jsem cítil, že desítky jednotlivostí v Krušnohoří, událostí, které region postihly, osobností, které ovlivnili kulturu regionu, mají něco společného. Něco je navzájem propojuje. Červenou linii, které se v literatuře říká epos.

Naštěstí podobně posedlá Marcebilou byla i Eva Maříková z Destinační agentury Krušné hory. Eva mi celou dobu pomáhala pilovat koncept a sháněla finanční zdroje na natáčení a psaní o Marcebile. Vymyslela a podpořila také Krušné horory – videoeseriál o tajemných místech a legendách Krušnohoří, který uvádí právě Marcebila. Mohl jsem tak díky natáčení být fyzicky i v myšlenkách stále blízko mé postavě. Natáčel jsem s kolegy i další videa o Marcebile. Jako její představitelky se postupně vystřídaly Klára Syrůčková, Lenka Hodoušová a Jana Veverková. Velký dík vám holky.

Příběh o Marcebile jsem konzultoval také s mnoha dějepravci. Dokonce jsme založili s jedním z nich, s Petrem Himmelem z Křimova, na podzim 2015 učenou společnost Marcebilogů. Díky Marcebile jsem se seznámil i s ilustrátorkou knihy, Naďou Hoštovou. Na více než dvaceti setkáních v Karlovarském a Ústeckém kraji jsem s lidmi pilovat příběh o Marcebile. Mnoho z nich mělo zajímavé podněty a zážitky, které ovlivnily celkovou koncepci této knihy. Marcebile se věnovali i umělci, kteří tvoří na Landart setkání v Königsmühle. Vznikly vitráže, komiks, dvě krásné písničky z dílny Jany Šteflíčkové a Josefa Šorfy. K filmu Dobyvatelé ztracených štol složil krásnou hudbu Michal Stolička. Existuje Marcebilina studánka u Perninku nebo taneční spolek Marcebilky z Hřebečné. Marcebila má i svůj sloupek v časopise LUFT. Možná to dotáhne i na magnetku na lednice, kdo ví. Každopádně díky Marcebile, krásné vládkyni Krušnohoří, se uskutečnilo výroční setkání českých, moravských, slezských a sudetských božstev po sto letech právě v Krušných horách. Všichni „dědkové“ (Krakonoš, Praděd, Radegast) na ní byli zvědaví. A ti mladší se jí hned začali dvořit.

Jak vidíte, kniha je tak trochu společným dílem stovek lidí z Krušnohoří. Zasáhla do tvorby a myšlení spousty lidí, čehož si velice vážím. I proto bylo dokončení knihy tak složité. S tvorbou děje, zúžením všech příhod do únosné míry a se základními mystickými atributy Marcebily mi pomohla Miriam Žlebková, Martin Hájek, Phillip Nosák a moje žena Klára Mikšíčková. Vzorem mi byly i moje děti: Matěj s Adámkem, díky kterým poznávám, kdo já vlastně jsem, jak působím na lidi a hlavně, co je na světě to nejdůležitější.

Původně jsem knihu psal přímo jako filmový scénář, celý příběh jsem viděl hlavně jako film. I proto je vyprávění nelineární. Skáče v čase a tyto úseky na sebe navazují více emocionálně než dějově. Lokace, lidé, nálady: vše znám z fotografií, výletů a videí. Ke každému místu v knize existuje spousta krásných fotografií. Nemohli jsme je ale do knihy dát, byla by příliš objemná. Proto jsme knihu doplnili jen kresbami a je na vaší fantazii, jak si místa a lidi představíte. Pokud byste ale chtěli vidět skutečné tváře a místa, podívejte se na videa a fotografie, které naleznete na adrese www.marcebila.cz. Celý příběh měl být původně filmem, ale získat 18 milonů korun na jeho realizaci bylo nad naše možnosti. Možná se třeba v budoucnu najde cesta, jak příběh zfilmovat…

Díky tedy všem skvělým lidem, kteří se v knize najdou či budou mít pocit, že se vidí. Tato kniha je oslavou krásy a rozmanitosti Krušných hor a jejich obyvatel kdysi a dnes.

Regionální příběh jsem doplnil univerzálním poselstvím Masaru Emota, které mnou v době psaní hluboce rezonovalo. Je to jednoduchá myšlenka, které ale může zlepšit kvalitu vašeho života, vaše zdraví a stav našeho životního prostředí. Není nic tak obyčejného a zároveň tak všeobjímajícího a životadárného. No přečtěte si knihu a poznáte sami, o čem mluvím.

Děkuji za důvěru Karlovarskému kraji, Ústeckému kraji, Česko-německému fondu budoucnosti, Svazku obcí východního Krušnohoří a Evě Maříkové z Destinační agentury Krušné hory, která Marcebilu v roce 2012 vrátila zpět do Krušných hor a mne inspirovala k úkolu oživit Marcebilu. Díky nim by se Marcebila nikdy do Krušných hor nevrátila. A já bych neměl svoji sympatickou šéfovou. :-)